Politický detox mi srovnal priority. Méně mě zajímá politický šum, víc konkrétní výsledek, říká Michal Dvouletý

Michal Dvouletý má za sebou osm let v krajském zastupitelstvu, angažmá v celostátní politice i osm let práce v zastupitelstvu Uherského Hradiště, kde patří k nejvýraznějším opozičním zastupitelům. Před dvěma lety přitom ohlásil řízený detox od "velké" politiky s tím, že se chce věnovat hlavně své profesi, rodině a městu, kde se narodil a žije. Komunální politiky se ale nevzdal. I letos stojí v čele místního uskupení Hradišťáci, které bylo už v minulých volbách černým koněm. Skončilo sice na třetím místě, ale získalo 17,7 procenta hlasů a šest mandátů, tedy stejný počet jako vítěz voleb. Proč se Michal Dvouletý znovu rozhodl zvednout hozenou rukavici a kandidovat? Co ho naučil politický detox i práce v opozici? A jak velkou roli v tom hraje rodina, příroda nebo kolegové z Hradišťáků?

Léto bývá čas, kdy člověk trochu zpomalí. Umíte vůbec vypnout?

Úplně vypnout asi neumím. Ale učím se to. Asi díky prvním šedinám jsem zjistil, že když si člověk neudělá prostor pro rodinu, přírodu, ticho nebo úplně obyčejné věci, začne ztrácet nadhled. V poslední době si rád o víkendu přivstanu a vyrazím do lesa. Tam člověk docela rychle pochopí, že svět se neřídí podle sociálních sítí. Příroda má svůj rytmus, svoje pravidla a člověka vrací nohama na zem. Stejně jako když se chopíte práce na zahrádce nebo učíte synka, jak zatlouct hřebík. Tehdy asi odpočívám nejvíce.

Váš život dnes hodně určuje i rodina a vaše děti. Díváte se díky dětem na Hradiště jinak?

Určitě. Děti člověku nastaví úplně jiné měřítko. Když máte doma dítě, které jde poprvé do školky či školy, začnete si mnohem víc všímat chodníků, přechodů, dopravy, bezpečnosti u škol, stravování nebo toho, jak fungují kroužky a volnočasové aktivity. Když máte doma skoro dospělého syna, který má řidičák a za chvíli maturuje, začnete se zase ptát, jestli tady mladí lidé vidí budoucnost. Jestli tu budou chtít zůstat, pracovat, bydlet, založit rodinu.

Město člověk najednou nevidí jen přes rozpočet, investice nebo programové body. Vidí ho přes každodenní život vlastní rodiny. Přes cestu do školy, hledání kroužků, parkování před domem, dostupnost sportu, bezpečný pohyb dětí po městě nebo obyčejný pocit, jestli je to místo, kde chcete zestárnout. Proto bych chtěl, abychom se na Uherské Hradiště nedívali jen optikou jednoho volebního období, ale aby naše město bylo atraktivní i pro naše děti.

Když jdete městem jako táta, všímáte si jiných věcí než jako zastupitel?

Ano. A možná je to dobře. Jako zastupitel člověk někdy vidí materiály, tabulky, rozpočet, usnesení, koncepce. Jako táta vidí, kde se dítě bojí přejít přes silnici, kde chybí stín, kde je rozbitý chodník, kde se špatně parkuje, kde by se hodila lavička nebo lepší osvětlení. A právě v tom je podle mě podstata komunální politiky. Nesmí se z ní stát jen správa papírů. Město je každodenní život. Když si tohle komunální politik přestane uvědomovat, začne se od lidí vzdalovat.

Před dvěma lety jste po osmi letech skončil jako krajský zastupitel a mluvil jste o politickém detoxu. Co člověk zjistí, když si od politiky na chvíli poodstoupí?

Zjistí hlavně to, co je opravdu důležité. Já jsem nikdy nechtěl být člověk, který politiku bere jako jediný smysl života. Mám rodinu, práci, zajímavé projekty, kterým se věnuji, koníčky, přátele, rád se pouštím do nových věcí, baví mě "naše Slovácko", práce v komunikaci a rád pomáhám popularizovat naši vinařskou tradici. A politika umí být únavná. Někdy bere hodně energie a vrací málo radosti. Ten odstup mi pomohl srovnat si priority. Uvědomit si, že nemá smysl dělat politiku z trucu, z ješitnosti nebo jen proto, že člověk nechce něco pustit. Smysl má jen tehdy, pokud víte, proč to děláte, s kým to děláte a komu to má pomoci. Dnes se na věci dívám klidněji. Méně mě zajímá politický šum a víc konkrétní výsledek.

Přesto dnes znovu stojíte v čele Hradišťáků, místního uskupení, které již před čtyřmi lety získalo 17,7 procenta hlasů a stejně jako vítěz voleb šest křesel v zastupitelstvu. Bylo to rozhodnutí rozumu, srdce, nebo spíš pocit odpovědnosti vůči týmu, který spolu drží celé čtyři roky?

Asi všechno dohromady. Rozum říká, že Uherské Hradiště potřebuje změnit tempo a způsob práce. Srdce říká, že mi na tom městě záleží. A odpovědnost vůči týmu je také důležitá, protože Hradišťáci nejsou lidé na plakátu. Je to parta lidí, která držela pohromadě celé čtyři roky, přestože jsme byli v opozici. Všichni s plným nasazením pracovali v zastupitelstvu, v komisích, otevírali témata, chodili mezi lidi a nezmizeli po volbách.

To je pro mě velká motivace. Přidávají se další lidé, objevují se nová jména, nové zkušenosti, mladší energie. A když vidíte, že kolem vás vzniká tým, který má chuť pracovat, nechcete stát bokem. Nešel bych do toho, kdybych měl pocit, že nabízíme jen hesla. Ale my máme za sebou zkušenost, konkrétní témata, znalost rozpočtu, znalost města a víme, kde začít.

V politice jste od roku 2016, kdy jste se stal krajským zastupitelem. Osm let jste také v zastupitelstvu města. Řekl jste, že veřejná služba je řemeslo. Co vás těch osm let v Uherském Hradišti naučilo?

Naučilo mě to pokoře. Když člověk vstoupí do politiky poprvé, má pocit, že mnoho věcí je jednoduchých. Že stačí přijít s dobrým nápadem a ono se to stane. Jenže samospráva má svá pravidla, procesy, rozpočet, úřední aparát, zákony, majetkové vztahy, příspěvkové organizace, různé zájmy a také lidské limity.

Veřejná služba je opravdu řemeslo. Musíte se naučit číst rozpočet, rozumět materiálům, ptát se, hledat souvislosti, jednat s lidmi, uznat, když něco nevíte, a najít někoho, kdo tomu rozumí lépe. Musíte se naučit trpělivosti, ale zároveň nesmíte ztratit tah na branku.

Osm let v městském zastupitelstvu mi dalo velmi dobrou znalost toho, jak Uherské Hradiště funguje. Kde má silné stránky, kde jsou slabiny, kde se zbytečně ztrácí čas a kde jsou příležitosti dělat věci efektivněji, rychleji a více pro lidi.

Zatím vás ve městě provázela opoziční práce. Berete to jako zklamání, nebo spíš jako zkušenost, díky které dnes lépe víte, jak město skutečně funguje?

Nemám z toho smutek. Samozřejmě, když získáte silnou důvěru voličů a skončíte v opozici, není to příjemné. Ale opozice není trest. Je to práce. A pokud ji berete vážně, může být velmi užitečná. Opozice vás naučí dívat se pod ruce vedení města, hlídat rozpočet, ptát se na detaily, upozorňovat na slabá místa a zároveň přemýšlet, jak byste věci dělali jinak. Nejen kritizovat, ale připravovat si vlastní řešení.

Za ty roky jsme si odžili spoustu debat, rozpočtů, komisí, materiálů i sporů. Dnes si troufám říct, že jsme mnohem připravenější než před čtyřmi lety. Ne proto, že bychom všechno věděli nejlépe. Ale proto, že jsme se učili. A že víme, že město nejde řídit od stolu ani z Facebooku.

Často mluvíte o velkých tématech, jako je parkování, bydlení nebo doprava. Kdy jste si ale uvědomil, že spokojenost ve městě dělají i úplné každodenní drobnosti?

To člověk pozná velmi rychle, když mluví s lidmi. Velké investice jsou důležité. Parkování, doprava, bydlení, služby pro občany – to jsou zásadní věci a bez nich se Hradiště dál neposune. Ale kvalitu života často tvoří i úplně obyčejné detaily. Čistá ulice. Posečená tráva. Dobře načasované blokové čištění. Rychlá odpověď z radnice. Ochota přijít se podívat na místo, místo aby si lidé s úřadem jen dopisovali. Strom, který dává v létě stín. Lavička pro seniora. Bezpečná cesta dítěte do školy.

Někdy mám pocit, že město se rádo dívá na velké projekty, ale unikají mu malé věci, které lidé vnímají každý den. A přitom právě tam se pozná, jestli radnice skutečně slouží. Klidně bych si sedl i na poradu ředitelů příspěvkových organizací a ptal se, jak přemýšlejí o péči o město, o úklidu, zeleni, komunikaci s lidmi. Ne proto, abych někoho poučoval, ale protože tyto detaily tvoří důvěru.

Říkáte, že sám člověk nic nezmění. Jak důležité je umět kolem sebe postavit tým, zapojit odborníky, firmy, školy, spolky i aktivní občany?

Je to klíčové. Sám člověk nic velkého neudělá. Může mít dobrý nápad, může být pracovitý, může mít energii, ale město se dá posouvat jen tehdy, když umíte spojovat lidi. To je možná jedna z věcí, kterou jsem se naučil v práci v médiích, marketingu i při organizaci různých projektů. Musíte umět dát dohromady lidi, kteří mají různé zkušenosti, různé názory, různé zájmy, a najít mezi nimi společný cíl.

Město dnes musí umět mluvit s krajem, státem, podnikateli, školami, spolky, sportovními kluby, neziskovkami i občany. Od státu přes kraj až po každého člověka ve městě – a zase zpátky. Když tohle propojení nefunguje, každý si jede svoje a město ztrácí sílu.

Čekají nás velké výzvy. Demografie, pokles počtu obyvatel, konkurence jiných měst, potřeba kvalitních pracovních míst, dostupné bydlení, moderní služby. To se nedá zvládnout bez spolupráce. Potřebujeme vytvářet týmy spolupráce, ne jen komise na papíře.

Své zkušenosti jste začal předávat také studentům Univerzity Tomáše Bati. Co vám setkávání s mladou generací říká o tom, jaké město budou mladí lidé jednou chtít?

Je to pro mě hodně osvěžující. Mladá generace je jiná, než byla ta naše. To se říká vždycky, každá generace si to myslí o té další. Ale nemá smysl s mladými lidmi bojovat nebo jim vysvětlovat, že my jsme to dělali lépe. Smysl má vytvořit jim prostor a vést s nimi dialog.

Se studenty jsme zkoušeli zajímavou věc. Měli přemýšlet nad tím, co jim v Hradišti chybí, a připravit jednoduchý podnikatelský záměr. Vznikla řada nápadů, některé byly opravdu inspirativní. To je pro mě důležité. Pokud chceme, aby mladí v Hradišti zůstávali nebo se vraceli, musíme se jich ptát, co potřebují. Ne jim jen říkat, co jsme pro ně vymysleli.

Proto jsem rád, že se nám i v rámci Hradišťáků podařilo vytvořit tým mladých studentů, kteří se sice díky věku ještě neobjeví na kandidátce, ale pomáhají nám formulovat program a zároveň se podílejí na přípravě volební kampaně. A třeba pro nás vytvořili první komunální online hru Zaparkuj v Hradišti. Koukněte na www.hradistaci.cz a zkuste si ji také.

Často mluvíte o návratu ke kořenům, tradicím a lokálnímu životu. Jde to podle vás dohromady s moderní dobou, technologiemi a chytrou správou města?

Podle mě to jde dohromady velmi dobře. Nevidím rozpor mezi moderní dobou a návratem ke kořenům. Naopak. Myslím, že svět se v mnoha věcech dostal na strop globalizace. Všechno je rychlé, dostupné, digitální, propojené. Ale lidé zároveň znovu hledají domov, sousedství, tradice, vztah k místu.

Technologie mají smysl, když lidem zjednodušují život. Když díky nim nemusíte zbytečně běhat po úřadech, když si vyřídíte věci z mobilu, když máte lepší informace, když se město umí rychleji domluvit s občany. Nemají smysl jako hračka pro úřad nebo další komplikace pro lidi.

Chytré město pro mě není město plné aplikací. Je to město, kde technologie slouží komfortu občanů, jednoduchosti správy a lepšímu rozhodování. A zároveň město, které nezapomíná na stromy, veřejný prostor, tradice, sousedství a obyčejný lidský kontakt.

Zeleň, stromy, příroda – to dnes někdy zní jako ideologické téma. Vy o tom mluvíte spíš civilně. Jak tomu rozumíte?

Nemám rád nálepky. Zeleň ve městě pro mě není žádné zelené šílenství. Je to zdravý rozum. Když máte v létě rozpálenou ulici bez stromu, poznáte velmi rychle, jestli město myslí na lidi. Když má dítě cestou ze školy stín, když senior má kde chvíli posedět, když sídliště nepůsobí jen jako parkoviště mezi domy, tak to není ideologie. To je kvalita života.

Město se musí rozvíjet, musí stavět, musí řešit parkování, dopravu, bydlení. Ale nemělo by ztratit lidské měřítko. Beton sám o sobě život nevytvoří. Potřebujeme rovnováhu. Rozvoj, ale s ohledem na zeleň, stromy, vodu, veřejný prostor a každodenní pohodu lidí.

Kdybyste měl říct jednu obyčejnou věc, kterou byste chtěl, aby lidé ve městě cítili častěji – co by to bylo? Klid, důvěru, pořádek, ochotu, nebo něco úplně jiného?

Asi důvěru. Důvěru, že když se na město obrátím, někdo mě vezme vážně. Důvěru, že když radnice něco připravuje, bude o tom s lidmi mluvit včas. Důvěru, že rozpočet není jen tabulka, ale odraz skutečných priorit. Důvěru, že město není vrchnost, ale služba.

A k tomu bych přidal obyčejnou ochotu. Ochotu zvednout telefon, přijít na místo, vysvětlit, uznat chybu, hledat řešení. To nejsou velká politická slova, ale dělají obrovský rozdíl.

Co vám dnes dává energii pokračovat? Rodina, tým, práce, příroda, nebo pocit, že některé věci ještě stojí za to zkusit změnit?

Všechno dohromady. Rodina mi dává důvod, proč to celé dělat. Příroda mi dává klid. Práce mě naučila, že když chcete něco vytvořit, musíte tomu dát energii a tým. A Hradišťáci mi dávají pocit, že na to nejsem sám. Nejsem člověk, který by si myslel, že všechno změní přes noc. Ale věřím, že některé věci se změnit dají. Že město může být otevřenější, rychlejší, praktičtější a více pro lidi. Že může lépe plánovat, lépe komunikovat a lépe dotahovat věci.

Možná jsem po letech v politice opatrnější ve slibech. Ale jsem silnější ve zkušenosti. Vím, že to nebude jednoduché. Ale také vím, že Uherské Hradiště má obrovský potenciál. A pokud se kolem dobrých myšlenek spojí pracovití lidé, může se nám podařit otočit kormidlem a naše město opravdu pohnout dopředu.